Jacek modely

Přestože se digitálním ovládáním zabývám již několik let, nikdy se mi příliš nechtělo pustit se do digitalizace motorového vozu řady 810 z notoricky známé stavebnice. Tento motoráček by neměl chybět na žádném kolejišti a ač jeho stavba je jednoduchá, požadavky na provoz přinášejí několik úskalí.
Prvním z nich je pojezd, jehož motor nezasahuje do prostoru pro cestující. Druhým a důležitějším hlediskem je odběr proudu, což je u dvounápravových vozidel problém. Dnes existuje velké množství pojezdů pro tento model, od různých výrobců, v různé kvalitě. Žádný z nich bohužel nemá např. jednu nápravu kyvnou, pokud jde tedy o výpadky proudu a tím o spolehlivost provozu, jsou na tom všechny pojezdy stejně.

Nejsnadnější digitalizaci však umožňuje pojezd Picoloco, rozhodl jsem se proto pro něj. Díky koncepci pohonu je větší část oddílu pro cestující volná, pojezd obsahuje rovnou i osvětlení a rozhraní pro digitální dekodér. Existuje i varianta pro přípojný vůz Baafx. A co víc, na čelech pojezdů jsou zdířky, pomocí kablíků s mikrokonektory je možné modely propojit a tím zajistit lepší odběr proudu. Jak jsem později zjistil, už jeden takto spojený “motor” s jedním “calmákem” má slušný odběr na to, aby nezůstal stát na problematických místech ani při pomalých rychlostech. Přesvědčilo mě to natolik, že jsem zkusil “osmsetdesítku” vybavit zvukovým dekodérem. Zvuky jsem původně v plánu neměl, protože jsem se začal jejich tvorbou zabývat, stalo se to nezbytným:-)

Stavbu modelu popisovat nebudu, zaměřím se jen na digitalizaci. Pojezd není pochopitelně pro zvukový dekodér připraven, jeho vestavba ale není složitá, spočívá hlavně v zástavbě reproduktoru.

Pro ten jsem vytvořil místo profrézováním výlisku podlahy. Vzniklé místo pro reproduktor stačí, radši jsem ale ještě ubral asi půl milimetru i z plošného spoje v rámu.

Dekodér jsem použil ZIMO MX648F s konektorem, reproduktor ZIMO LS10X15. Konektor stačí zasunout do patice, potíž je chumel drátů, ten jsem stočil mezi okolní “bedny” a patici a zakryl to dekodérem. V rozích jsem jej přichytil kapkami lepidla.

Dekodér má několik volných drátů. Dva fialové přijdou přiletovat k reproduktoru. Zbude nám zelený, hnědý a modrý, který slouží jako společný vodič. Můžeme to tedy využít pro osvětlení. Pojezd má veškeré osvětlení zapojené na funkci F0. Protože model uvažuji jako trvale spojený s vozem, zrušil jsem poziční světla na zadním čele. Abych dráty dostal dovnitř, vytvořil jsem v rámu malý žlab, kudy jsem je protáhl a přilepil. Plošný spoj jsem na třech místech (viz foto) přerušil žiletkou a přiletoval modrý a zelený vodič. Tím jsem získal vnitřní osvětlení spínané samostatně funkcí F1. Hnědý vodič mi zatím zůstal volný, dal by se použít pro dálkové světlo, jeho diodu jsem ale již dříve odstranil, protože se mi nepodařilo odstínit její světlo, aby neprosvítalo do stanoviště.

Pojezd přípojného vozu je připraven pro instalaci funkčního dekodéru, v plošném spoji podlahy je pro něj výřez, dekodér Lenz LF101XF tam krásně zapadne. Vznikne tím však problém s umístěním výlisku interiéru, ten tam pak prostě nevleze a nejde ani nijak zbrousit. Zkusil jsem tedy dekodér dát nad strop. Jde to, interiéru už nic nebrání.

Interiér jsem obsadil sedícími figurkami velikosti N

Na hranu lišty s čelním osvětlením jsem nalepil jakési stínítko, aby světlo nepronikalo dovnitř. Je to obyčejná maskovací páska, kterou jsem pak i se zadní stranou plošného spoje natřel silnou vrstvou barvy. Páska na obou čelech trochu přesahuje délku skříně, po jejím nasazení se přizpůsobí tvaru.

Vznikne však jiný problém, dekodér je o něco málo vyšší než mezera mezi střechou a stropem, skříň sice jde na pojezd nacvaknout, ale nedrží. Škoda, že horní plošný spoj není o 0,5 – 1 mm níže. Vyřešil jsem to trochu drastickou metodou, rám pojezdu jsem na čelech potřel sekundovým lepidlem, vůz sesadil pomocí svěráku a nechal pár hodin proschnout.

Plošný spoj pod dekodérem se tím mírně prohne, ale jak jsem u jiné vozu po rozebrání zjistil, po delším čase plošný spoj už zůstane prohnutý a po opětovné montáži už jsem pojezd lepit nemusel

U přípojného vozu jsem odfrézoval původní šachty spřáhel a nalepil místo nich kinematiky Peho 101. U motorového vozu na kinematiku není místo, na šachtu jsem nalepil podložku z PVC a na ni jsem přilepil držák spřáhla Peho 110. Neobešlo se to ale bez zářezu do pluhu.

Fotky tří vozů Baafx

 

A tady fotky hotové soupravy

 

Předlohy modelů

 

Fotografie předloh jsem pořídil již v roce 2004. Realizace modelu, lépe řečeno spíše příprava, mi tak trvala 6 roků. Za tu dobu jsem si podle fotek nakreslil podklady pro tisk obtisků, oba modely vystřídaly několik pojezdů, různé typy dekodérů i několik řešení odběru proudu.

Video

Poznatky z provozu

Pro spolehlivý odběr proudu stačí propojit kablíky motorový vůz s jedním vozem. U soupravy tvořené jen vozy Baafx tažené lokomotivou je třeba propojit tři vozy. Motorový vůz totiž sbírá proud čtyřmi koly, kdežto vůz jen z os. Na kolejišti to pevné spojení může být určitou komplikací, ale ne neřešitelnou. Hlavní trať mám např. zakončenou z obou stran skrytými stanicemi se smyčkami, tady nemám co řešit. Vedlejší trať mám zakončenou bez smyčky, bude se tak hodit souprava např. 810 + 010 + 810. Je to navíc vhodné i s ohledem na koncepci pohonu, motorky v pojezdu jsou slabé, jeden z motorků se občas zastaví
na nerovnostech, zvlášť při pomalém rozjezdu.

 

K vlastním zvukům

Zvukové dekodéry pro motorové vozy M 152.0 nabízí firma Artol, jsou dost kvalitní, zvuky autentické. Neobsahují však žádné řazení a zvuk motoru je pouze ve dvou úrovních (volnoběh/výkon), to se mi nelíbilo.

M 152.0 má hydromechanický přenos výkonu, nebudu tady (p)opisovat technický popis, z pohledu zvukaře je 1. a 2. převodový stupeň  hydraulický, otáčky motoru jsou závislé na poloze kontroléru, tzn. s rostoucí rychlostí se nemění. Při rychlosti cca. 28 km/h se zařadí 2. stupeň. Při rychlosti kolem 56 km/h se zařadí 2. blokovaný stupeň, dojde k zablokování
hydraulického měniče, motor je s nápravou spojen čistě mechanicky, tudíž otáčky motoru se mění podle rychlosti jízdy.

Zvukový dekodér hydromechanický přenos výkonu neumí, to však neznamená, že to nejde. Podařilo se mi to vymyslet, funguje to takto

– Při rozjezdu do 7. stupně motor běží v nízkých otáčkách

– od 8. do 16. stupně běží motor v plných otáčkách

– při 17. stupni dojde k zařazení druhého stupně, motor je
dále v plných otáčkách

– při 25. stupni se zařadí stupeň 2B, otáčky motoru klesnou
na polovinu

– od 26. do 28. stupně se otáčky zvyšují naplno

Maximální rychlost, CV5 je nastavena na hodnotu 100, pojezd Picoloco při ní dosahuje rychlost cca 17 cm za sekundu, což odpovídá rychlosti 60 – 65 km/h. Takovou rychlost jsem zvolil kvůli svému kolejišti a traťovým rychlostem. Hodnota CV6 je nastavena na 80, při nižších rychlostech tak dochází k většímu zrychlení než při vyšších. Dále je o sekundu opožděn rozjezd, nejdřív se ozve sepnutí spojky a rozběh motoru, pak se teprve model rozjede. Zvýšení obou hodnot, např. kvůli jiným pojezdům, nemá na funkci zvuků řazení vliv.

Při řízení ovladačem se zobrazením jízdních stupňů (LH100 Lenz) se tak dá model dobře ovládat přidáváním po stupních. Charakteristický jev, kterého jsem si např. všiml na naší horské trati je, že vůz po zařazení stupně 2B v kopci začne ztrácet rychlost a dojde k podřazení, po zvýšení rychlosti zase k zařazení. Model se takto dá krásně ovládat zadáváním 25. a 24. jízdního stupně.

Kompromisem je bohužel to, že zvuk motoru před zastavením z plné rychlosti krátce vyběhne do otáček než spadne na volnoběh. Nedá se to udělat jinak, ale naštěstí je to “zamaskováno” hučením brzdových zdrží. Při zastavení ze stupně 24 a menšího se to nestane.

Více podrobností ke zvukovému projektu zveřejním v samostatném článku.

Petr Smutek